Oslavy konce školního roku
Naše poslední výprava v tomto školním roce začala už trochu symbolicky. Každý z nás dostal zvlášť zprávu s místem, kam se má v pátek odpoledne dopravit. Každý vyrazil sám, vlastní cestou. Ale postupně jsme se začali potkávat. Po cestě nás čekala zvláštní zastavení. Na každém z nich jsme našli krátký text – úryvek, myšlenku, otázku. Nešlo o soutěž, ani o splnění úkolu. Byly to spíš pozvánky ke ztišení. K zamyšlení. Ke společnému rozhovoru.
Malé skupinky se spojovaly, známé tváře se objevovaly, až jsme se nakonec všichni sešli v Nepřejově.
Dále jsme se pak již společně vydali na místo, kde nás čekal slavnostní oheň. Plamínky, kterými jsme ho zapálili, jsme si celou cestu nesli v lucernách.
Sedli jsme si do kruhu a chvíli jen tak pozorovali, jak se oheň rozhořívá. Pak jsme začali vzpomínat. Každý z nás přinesl do plamenů kousek toho, co za uplynulý rok zažil.
Když jsme každý hodil do ohně polínko se vzpomínkou, tak jsme Danču poprosili, jestli by nevytáhla kytaru. A tak zaznělo několik známých písniček. Někteří zpívali, jiní jen poslouchali. Všichni jsme tam ale byli spolu.
Po ohni jsme se přesunuli do Solenic, kde jsme měli zázemí na celý následující víkend u mých a Maxových rodičů na chatě.
Výpravu jsme tentokrát pojali dost odpočinkově, a tak v sobotu ráno nebylo kam spěchat. Po snídani jsme se vydali na procházku směrem k Popelíkům
U vody ve stínu jsme zvládli strávit většinu dne. Někteří odvážlivci zjistili jaká je voda, jiní jen tak leželi. Postupem času vyhládlo, a tak si pár z nás skočilo na pizzu do stánku. Jiní dali přednost domácí limonádě. Odpolední pohodu narušil jen nečekaný, ale roztomilý host – malé štěně, které nám proběhlo mezi dekami. Ihned se rozproudila debata, jestli by si RK chtěl a mohl adoptovat psa. (Zatím jsme nedospěli k závěru.)
Když už začalo v břiše kručet podruhé, zvedli jsme se a vydali se zpět do Solenic. Tam nás totiž čekal vrchol celé výpravy – grilovačka.
Grilovačku nám odstartoval krásný koncert od Danči a Másla.
Potom už se atmosféra pozvolna proměnila v kulinářský koncert. Ozývalo se: „Kdo chce ještě hermelín?“, „První kuřecí hotové!“, „Doneste ještě další Kofolu!“
Tenhle druhý koncert, už trochu jiného druhu, řídil kdo jiný, než náš hlavní šéfkuchař a grilmistr Saša. Stál u roštu jako dirigent před orchestrem s kleštěmi místo taktovky a s miskou marinády místo not. A my jsme byli spokojení posluchači (a strávníci).
Neděle se některým z nás dost zkrátila. Ti kteří spali uvnitř, se probudila až po půl dvanácté. Ostatní, kteří vstávali dřív (tedy v normální čas), využili dopoledne po svém. Někdo ještě chvíli odpočíval ve spacáku, jiní si četli knížku na zahradní houpačce.
Když už byli vzhůru všichni, rozhodli jsme se přeskočit snídani a rovnou si udělat oběd.
Po obědě nás čekalo už jen zpětné ohlédnutí a rozloučení. Každý s každým měl možnost prohodit pár slov, naposledy se zasmát, obejmout, a pak už byl opravdu čas vyrazit domů.
Odjeli jsme tak, jak jsme přijeli. Někteří autobusem, jiní vlastním autem, pro někoho dorazili rodiče. A jako každá výprava jednou musí skončit, i tahle došla na svůj konec. A tím se naše poslední roverská výprava v tomto školním roce uzavřela.
Roverská činnost se teď na dva měsíce ukládá k letnímu spánku. Ale věříme, že neusne moc tvrdě a že ji v září někdo včas probudí.
A na úplný závěr bych, a myslím, že nejen já, chtěl poděkovat tomu, komu se tahle myšlenka pohodové a klidné výpravy zrodila v hlavě… Takže díky, Sašo!
